Hovoříme-li o definici a klasifikaci rizik, spojených s přílivem přímých zahraničních investic (FDI) do České republiky, nutně máme na mysli toliko odvrácenou stranu jinak velmi příznivého a přínosného jevu, který v naší ekonomice registrujeme.
A současně též důkaz toho, že Česká republika se krátce po započetí svých fundamentálních ekonomických reforem coby součást společenských změn před více než 30 lety, zařadila do množiny zemí, které jsou investičně atraktivní, vytvářejí pro investice příznivé prostředí a umožňují provádět investiční transakce bez dodatečných bariér v duchu zvyklostí vyspělých a civilizovaných zemí.
Box: Pozitivní charakteristiky spojené s účastí zahraničního kapitálu a investic v České republice
|
Vzhledem k tomu, že v posledních více než dvou letech čelí naše společenské i ekonomické systémy dvěma, během našich životních cyklů, nepoznaným šokům (kovidové pandemii a ruské válečné agresi na Ukrajině), jejichž váhu i význam si v prakticky reálném čase uvědomujeme silněji než v případě obecných a dlouhodobě platných rizik spojených s přílivem a odlivem FDI (vedle toho zde, bez přímého vlivu oněch výše zmíněných šoků probíhá proces zelené a digitální transformace, který též vykazuje na námi sledované jevy významný dopad), budeme v dalším průběhu textu, pokud to bude relevantní, používat členění těchto rizik na:
- tradiční (standardní); sem budeme řadit faktory a charakteristiky jako odliv finančních prostředků mimo dotyčnou ekonomiku, ztráta vlivu nad rozhodováním o vývoji příslušných společností, potažmo celých odvětví, limity pokroky z pohledu možnosti implementovat nejmodernější technologické a inovační poznatky apod.;
- nová; sem budeme řadit faktory a charakteristiky typu dopadů Zelené dohody pro EU na vývoj budoucích investičních toků v důsledku procesu dekarbonizace, zvýšení váhy obnovitelných energetických zdrojů i energetické účinnosti, zavedení ekologické daňové reformy, rozšíření působnosti pro obchodování emisními povolenkami, zavedení nových emisních norem pro motorová vozidla a podporu infrastruktury alternativních paliv, posilování cirkulární ekonomiky a společnosti apod.; bez povšimnutí pak nemůžeme ponechat zkušenosti získané průběhem kovidové pandemie, zejména funkčnost globálních dodavatelských řetězců a jejich optimalizace, odolnost ekonomiky před exogenními šoky neekonomického původu, reakce podnikatelského sektoru na administrativní zásahy, změna hodnotových preferencí; naprosto zásadní pak bude zkušenost získaná v důsledku ruské válečné agrese, která zcela zásadním způsobem přesměruje významné investiční toky, zesílí význam strategických investic a aktiv, a možná též přepíše podobu uspořádání ekonomických vazeb jak v rámci EU, tak ve vztahu EU a třetích zemí.
V naznačeném kontextu lze konstatovat, že vedle velmi početné sady předností (níže v textu zmíněných) se hlavní rizika přílivu a odlivu FDI pro českou ekonomiku rekrutují v následujících oblastech: riziko, resp. dlouhodobá a bez reakce přehlížená realita odlivu finančních prostředků v objemu přibližně 8% HDP z České republiky; riziko, resp. realita ztráty strategického vlivu v klíčových korporacích a odvětvích, na nichž je založena výkonnost české ekonomiky; s rizikem zvýšeného bezpečnostního a válečného rizika získává tento faktor na významu; riziko zpožděného a nedostatečného uskutečňování zásadních strukturálních změn v ekonomice i společnosti (přímo navazuje na předchozí bod; pokud nemají tuzemské entity dostatečný vlastnický či strategický vliv v domácím korporátním sektoru, není zde přímý zájem korporátní sféry uskutečňovat strukturální reformy v národním zájmu, ba existuje zda riziko rezistence vůči nim; toto riziko se může pod vlivem ruské válečné agrese výrazně prohloubit; riziko odlivu domácí znalostní báze a jejích výstupů (know-how, patentů, licencí, dalších výstupů duševního vlastnictví, angažmá špičkových intelektuálů v zahraničních zájmových oblastech); riziko, resp. realita neodpovídající infrastruktury a legislativní podpory v podobě doprovodných aktivit, schopných přítomnost zahraničních investic v dané zemi materializovat v její prospěch (příkladové studie Irska a Lucemburska); riziko systémových poruch v případě odlivu FDI; riziko dlouhodobé (trvalé) nevyváženosti tuzemské platební bilance, včetně vlivu na některé položky obchodní bilance (dominance zahraničních vlastníků v retailu determinuje dovoz určitých komodit, které by byly vyrobitelné v tuzemsku; obtížné řešení problému importní substituce; významná role zahraničních vlastníků na straně vývozu); riziko trvalého naplňování statutu „levné ekonomiky“ (nízké náklady, včetně mezd).
Stručné vysvětlení naznačených rizik shrnuje následující box.
Box: Systémové poruchy a rizika
|
1. Vývoj lokalizačních faktorů FDI v České republice (cena práce, infrastruktura, makroekonomické prostředí apod.) v porovnání s konkurenčním státy (především v regionu CEE)
Za klíčové motivy vstupu zahraničních investorů do České republiky lze považovat: privatizaci spojenou s motivem levně získat relativně vyspělé výrobní kapacity, pracovní postupy a kompetentní pracovní sílu; vstup do EU a expanze na unijní trh a/ nebo nákladová optimalizace (nižší mzdy a náklady, transfer pricing, daně); investiční pobídky. Těmto okolnostem však nikdy nebyla přizpůsobena navazující domácí legislativa a nástroje hospodářské politiky, aby dosažená stav byl využit ve prospěch přijímací země (tak, jak učinilo například Lucembursko, Irsko či Nizozemsko).
Tyto motivy tak lze označit za klíčové iniciační lokalizační faktory. K nim je samozřejmě nutné přiřadit faktory, které lokalizaci FDI v dané zemi stabilizují a posilují.
Lokalizační faktory iniciační (spouštěcí): privatizace, Jednotný vnitřní trh EU, politika investičních pobídek.
Lokalizační faktory stabilizační: kritéria ekonomické stabilizace (Evropský semestr).
2. Stupeň závislosti ekonomiky České republiky na FDI a na podpořených investicích v komparaci se zahraničím (zejména zeměmi OECD)
Téma přítomnosti odlivu zisků a dividend představuje neelementární a velmi komplexní jev, reflektující zásadně více než 30 uplynulých let ekonomického vývoje, jehož řešení musí být též komplexní. Nesmí sklouzávat po jevových charakteristikách, ale musí mířit k řešení příčin a podstaty. Je dáno významnou účastí zahraničního kapitálu ve vlastnické struktuře české ekonomiky, na které se nejvíce podílel privatizační proces, vstup České republiky do EU a na Jednotný vnitřní trh, a politika investičních pobídek.
Po vstupu do EU byla prudká expanze tempa růstu českého vývozu i dovozu ve značné míře silně korelována s přílivem přímých zahraničních investic do České republiky, pro které nespočíval dominantní motiv jejich přítomnosti v umísťování finální produkce na omezený domácí trh, nýbrž právě v zajištění exportních dodávek v co největším teritoriálním spektru zejména v rámci evropského kontinentu. Dodávek vyráběných za podstatně nižších nákladů v porovnání se zeměmi s vysokou mzdovou úrovní i drahými doprovodnými službami.
2.1 Vnější bilance České republiky: struktura a vývoj
2.1.1 Zahraniční obchod a jeho výkonnost z pohledu váhy zahraničních investorů
Vysoká míra vnější otevřenosti, daná především vysokou intenzitou zahraničního obchodu se zbožím, byla typická pro ekonomický systém, fungující na území dnešní České republiky, vlastně po celou jeho moderní historii, počínaje obdobím průmyslové revoluce v polovině 19. stol., byť minimálně po čtyřicet totalitních let centrálně plánované ekonomiky deformována politicky, když vývoz direktivně směřoval z nějakých 80% do zemí tehdejší RVHP. Již v první polovině 90. let došlo k první zásadní restrukturalizaci v podobě naprosto zásadní teritoriální orientace českého zahraničního obchodu z východu na západ; to je možné označit jako první principiální změnu, která vyplynula z přijatých reformních opatření v zahraničním obchodě.
Z pohledu obchodní bilance i příspěvku k růstu HDP byl však v průběhu prvního období české ekonomické transformace přínos zahraničního obchodu celkové ekonomické výkonnosti dosti rozpačitý. V 90. letech a v prvních letech nového milénia byl jeho příspěvek k růstu HDP spíše negativní (jak naznačuje tabulka 1). Tento vývoj měl svoje odůvodnění v podobě vysoké poptávky po spotřebitelských i investičních dovozech.
Tabulka 1: Příspěvky čistého exportu k růstu HDP (v procentních bodech)
|
procentní body |
1996 |
1997 |
1998 |
1999 |
2000 |
2001 |
|
příspěvek čistého exportu k růstu HDP |
-4,1 |
+0,4 |
+1,4 |
-0,1 |
+0,3 |
-1,1 |
|
|
2002 |
2003 |
2004 |
2005 |
2006 |
2007 |
|
příspěvek čistého exportu k růstu HDP |
-2,1 |
-0,4 |
+1,4 |
+3,3 |
+2,1 |
-0,8 |
|
|
2008 |
2009 |
2010 |
2011 |
2012 |
2013 |
|
příspěvek čistého exportu k růstu HDP |
+0,7 |
+0,6 |
+0,4 |
+1,8 |
+1,3 |
+0,2 |
|
|
2014 |
2015 |
2016 |
2017 |
2018 |
2019 |
|
příspěvek čistého exportu k růstu HDP |
-0,4 |
-0,2 |
+1,3 |
+1,3 |
-1,2 |
0,0 |
Zdroj: vlastní výpočty na základě údajů Českého statistického úřadu
Rozpačitý vývoj příspěvku zahraničního obchodu k celkové výkonnosti české ekonomiky se zásadně změnil s momentem vstupu České republiky do EU a s tím spojenou možností využívat výhod jejího Jednotného vnitřního trhu. Od té doby dosud, pouze s několika výjimkami, je přínos zahraničního obchodu české hospodářské prosperitě jednoznačně kladný a projevuje se v prakticky nepřetržitém aktivním saldu české obchodní bilance. Je však současně pravdou, že tento přínos v posledním období mírně slábne (kupříkladu v posledních dvou sledovaných letech 2018 a 2019 byl tento přínos záporný a neutrální) a výkonnost české ekonomiky se v relativně větší míře opírá o sílící domácí poptávku, jak spotřebitelskou, tak investiční.
Přesto lze v období od roku 2004 (a tedy vstupu do EU) považovat zahraniční obchod za silnou oporu české ekonomiky, která pozitivně fungovala například i v čase minulé ekonomické krize v letech 2008 – 2012. Český zahraniční obchod je připraven adekvátně prosperovat i v ekonomicky méně příznivých časech a několikrát představoval ten jediný faktor, který držel ekonomiku nad vodou. Nejen z důvodu vysoké expozice, ale též z důvodu schopnosti flexibilně se přizpůsobit měnícím se podmínkám špičkových globálních trhů, může být Česká republika právem označována za velmi exportně orientovanou ekonomiku, jejíž průmyslové kapacity jsou generovány k uspokojení silné vnější poptávky.
Tato teze platí i přesto, že míra ekonomické otevřenosti České republiky, měřená podílem obratu zahraničního obchodu zbožím a službami na HDP (viz tabulka 2) dosáhla svého dosavadního vrcholu již před několika lety (v roce 2014) a od té doby poměrně zřetelně klesá. Tím však dochází spíše k přirozenému vyvažování jednotlivých složek poptávky po HDP, které odpovídá stavu pozvolna bohatnoucí ekonomiky, ve které významněji posilují domácí poptávkové faktory.
Tabulka 2: Podíl vývozu a dovozu na HDP (v %; celkem, zboží, služby)
|
% podíl vývozu a dovozu na HDP |
% podíl na HDP |
% podíl na HDP |
||||
|
vývoz celkem |
vývoz zboží |
vývoz služeb |
dovoz celkem |
dovoz zboží |
dovoz služeb |
|
|
1995 |
40,2 |
26,3 |
13,9 |
43,3 |
34,3 |
9,0 |
|
1996 |
38,1 |
24,6 |
13,5 |
43,0 |
33,7 |
9,3 |
|
1997 |
40,2 |
26,6 |
13,7 |
44,4 |
35,5 |
8,9 |
|
1998 |
42,1 |
28,1 |
13,9 |
42,4 |
33,7 |
8,7 |
|
1999 |
42,8 |
27,7 |
15,1 |
43,2 |
34,1 |
9,1 |
|
2000 |
48,1 |
31,8 |
16,3 |
50,0 |
40,9 |
9,1 |
|
2001 |
48,9 |
33,7 |
15,2 |
50,2 |
41,9 |
8,3 |
|
2002 |
45,0 |
32,6 |
12,4 |
46,3 |
38,5 |
7,8 |
|
2003 |
46,7 |
35,2 |
11,6 |
48,2 |
40,4 |
7,8 |
|
2004 |
57,1 |
46,5 |
10,5 |
56,4 |
48,7 |
7,7 |
|
2005 |
61,8 |
52,2 |
9,6 |
59,5 |
51,6 |
7,9 |
|
2006 |
64,9 |
54,7 |
10,1 |
62,2 |
54,1 |
8,1 |
|
2007 |
66,1 |
56,0 |
10,1 |
63,7 |
55,7 |
8,0 |
|
2008 |
63,0 |
52,9 |
10,0 |
60,8 |
53,0 |
7,8 |
|
2009 |
58,3 |
48,5 |
9,9 |
54,5 |
46,7 |
7,8 |
|
2010 |
65,5 |
55,1 |
10,5 |
62,5 |
53,9 |
8,5 |
|
2011 |
70,8 |
60,1 |
10,7 |
67,0 |
58,1 |
8,9 |
|
2012 |
75,6 |
64,2 |
11,5 |
70,9 |
61,2 |
9,7 |
|
2013 |
76,1 |
64,7 |
11,3 |
70,4 |
60,7 |
9,7 |
|
2014 |
82,0 |
69,9 |
12,0 |
75,6 |
64,9 |
10,7 |
|
2015 |
80,6 |
68,2 |
12,4 |
74,6 |
64,1 |
10,5 |
|
2016 |
79,1 |
66,7 |
12,4 |
71,5 |
61,3 |
10,2 |
|
2017 |
79,0 |
66,6 |
12,5 |
71,5 |
61,5 |
10,0 |
|
2018 |
77,0 |
64,6 |
12,3 |
71,0 |
60,9 |
10,1 |
|
2019 |
74,4 |
62,3 |
12,1 |
68,4 |
58,1 |
10,3 |
Zdroj: vlastní výpočty na základě údajů Českého statistického úřadu
Silná pozice zahraničního obchodu v roli opory české ekonomiky začala být patrná v kontextu možností využívat Jednotný vnitřní trh EU. Od roku 2004 se naplno projevil a naplnil potenciál exportní výkonnosti.
Časová shoda mezi vstupem České republiky do EU a momentem, kdy zahraniční obchod se stal dominantní charakteristikou české ekonomiky, není náhodná. Za prvé se v té době pozvolna završovala první postrevoluční transformační a restrukturalizační fáze, kdy především modernizovaný a kapitálově posilněný průmysl, který je kapacitně dimenzován daleko robustněji, než aby pouze dodával na relativně malý český trh, akceleroval dodavatelskou expanzi na trhy zahraniční.
Za druhé se tato zahraniční expanze v mnoha případech odehrála již v situaci, kdy řada tuzemských průmyslových kapacit již byla vlastněna zahraničními investory, resp. motivem vstupu těchto investorů do České republiky bylo právě tuto zahraničně-obchodní expanzi uskutečnit. To bylo velmi příznačné pro průmysl, ale nikoliv již pro služby, kde symbióza vstupu zahraničního vlastníka s jeho motivací uspět na mezinárodních trzích vlastně nikdy nenastala. Prudká akcelerace českého vývozu spojená se vstupem České republiky do EU vyvrcholila v samotném roce 2004, v rozsahu zcela ojedinělém a od té pak již nikdy neopakovaném (vývoz zboží tehdy meziročně vzrostl o více než 33%; další relevantní číselné údaje k dynamice českého zahraničního obchodu nabízí tabulka 3).
Tabulka 3: Tempo růstu vývozu a dovozu (meziroční změna v %)
|
meziroční změna v % |
1996 |
1997 |
1998 |
1999 |
2000 |
2001 |
|
vývoz |
8,7 |
13,7 |
14,3 |
6,2 |
19,1 |
9,8 |
|
dovoz |
13,8 |
11,3 |
4,4 |
6,6 |
22,4 |
8,5 |
|
|
2002 |
2003 |
2004 |
2005 |
2006 |
2007 |
|
vývoz |
-3,9 |
8,9 |
33,2 |
15,6 |
12,8 |
11,4 |
|
dovoz |
-3,6 |
9,3 |
27,6 |
12,5 |
12,3 |
12,0 |
|
|
2008 |
2009 |
2010 |
2011 |
2012 |
2013 |
|
vývoz |
-0,2 |
-9,3 |
13,4 |
9,9 |
7,5 |
1,9 |
|
dovoz |
0,0 |
-12,4 |
15,9 |
9,2 |
6,4 |
0,6 |
|
|
2014 |
2015 |
2016 |
2017 |
2018 |
2019 |
|
vývoz |
13,0 |
4,6 |
1,8 |
6,4 |
3,1 |
2,7 |
|
dovoz |
12,7 |
5,0 |
-0,7 |
6,6 |
5,1 |
2,3 |
Zdroj: Český statistický úřad
Již před tímto momentem využívali čeští exportéři možností pozvolna se odstraňujících obchodních bariér se zeměmi participujícími na projektu evropské integrace, které vyplývaly z Asociační dohody s Evropským společenstvím. Podle ní již rokem 2001 došlo k odstranění veškerých cel a množstevních překážek při obchodu mezi Českou republikou a EU. A jako cenově velmi konkurenceschopní se na trhu EU chopili čeští vývozci příležitostí, když současně kvalita vyvážené produkce musela naplňovat představy náročných evropských odběratelů.
Samotný termín vstupu do EU a otevření možností na Jednotném vnitřním trhu se přitom stal motivem nejen pro tuzemské firmy k mobilizaci jejich kapitálu do nových kapacit, ale totéž a ve větší míře zaujalo řadu investorů zahraničních (ať již ze zemí EU, především její západní části, tak i mimoevropských, zvláště s původem v Japonsku a posléze i v Koreji). Ti velmi hojně již v období před vstupem do EU alokovali své investiční zdroje v České republice a využívali ekonomické prostředí nízkých nákladů v porovnání s jejich mateřskými zeměmi a kompetentní, technicky zručné a pracovité pracovní síly k výraznému a dlouhodobému posílení své ziskovosti. Pro investory ze zemí mimo EU tento vstup současně znamenal i přímou vstupenku na silný evropský Jednotný vnitřní trh bez jakýchkoliv bariér, které by existovaly v případě, že by byl vývoz uskutečňován z těchto zemí. Prudká expanze tempa růstu českého vývozu i dovozu tak byla ve značné míře silně korelována s přílivem přímých zahraničních investic do České republiky, pro které nespočíval dominantní motiv jejich přítomnosti v umísťování finální produkce na omezený domácí trh, nýbrž právě v zajištění exportních dodávek v co největším teritoriálním spektru zejména v rámci evropského kontinentu. Dodávek vyráběných za podstatně nižších nákladů v porovnání se zeměmi s vysokou mzdovou úrovní i drahými doprovodnými službami.
V té době již tuzemský zahraniční obchod jednu zásadní transformaci za sebou měl (teritoriální přesun z východní na západní orientaci v samém počátku 90. let); tuto (v podobě výrazného zvýšení podílu obratu zahraničního obchodu na českém HDP a dosažení stavu dlouhodobého přebytku obchodní bilance) je možné považovat za druhou s přívlastkem fundamentální. Od tohoto momentu, přestože samozřejmě charakteristiky zahraničního obchodu České republiky procházejí dalšími změnami, další proměnu významově porovnatelnou s oběma předchozími, zatím není možné identifikovat. Následné změny je tak možné spíše charakterizovat jako parametrické a spočívají v přizpůsobování se hlavním trendům mezinárodního obchodu. Je přitom nutné zdůraznit, že v posledních přibližně 15 letech došlo k obrovskému zlepšení kvalitativních parametrů českého vývozu zboží.
2.1.2 Vnitřní systémové poruchy vnější bilance České republiky
Přestože by se mohlo na základě výše vyřčeného zdát, že zahraniční obchod představuje pozitivní výkladní skříň české ekonomiky (a v jistém ohledu tomu tak opravdu je), bylo by současně krátkozraké zastírat určité vnitřní systémové problémy, které následně vedou k nerovnováhám, poruchám či nevyužívání potenciálu, který ekonomické možnosti České republiky nabízejí. Ty nejenže nebyly výše zmíněnými principiálními proměnami českého zahraničního obchodu odstraněny, ale paradoxně některé z těchto poruch byly těmito reformami vyvolány či prohloubeny. Vnitřní systémové problémy současně představují limity, bez jejichž odstranění nebude možné v delším budoucnu posilovat rozvojový potenciál české ekonomiky, který by jí mohl v žebříčku vyspělosti ekonomik EU posunout výše do množiny nadprůměrně rozvinutých ekonomik EU. Zahraniční obchod tak opravdu představuje velmi autentické okno do české ekonomiky a důsledně odráží její strukturu v pozitivním i negativním slova smyslu, přičemž je objektivně možné i potřebné konstatovat, že prostor pro nápravu strukturálních poruch, které mnohdy mají zcela interní příčiny a důvody, existuje i v zemi, která je schopna generovat nějaký 5% přebytek své obchodní bilance vůči HDP, jakou je Česká republika.
Do první skupiny z těchto poruch, které fundamentální reformy neodstranily, patří fakt, že v České republice je stále hluboce mentálně zakořeněno materialistické přesvědčení, že na co si nemohu sáhnout, neexistuje. Zvláště v posledních deseti, patnácti letech se svět hodně virtualizuje a schopnost obstát v konkurenci i v intangible oborech a aktivitách hraje stále silnější roli i v mezinárodním a globálním kontextu. Přestože se od počátku české ekonomické transformace poměrně významně zvýšil podíl služeb na českém HDP, nejrobustnější změnu v tomto ohledu pozorujeme na samém počátku 90. let, kdy se podíl služeb na HDP zvýšil během prvním pěti let o více než 10 procentních bodů, aby další trend zvyšování podílu služeb až na dnešních přibližně 63% celkové ekonomické aktivity byl již velmi pozvolný; a ve struktuře exportu toto dokonce není vůbec patrné (jak ilustruje výše tabulka 2), když nynější podíl služeb na celkovém vývozu je v České republice dokonce nižší, než činil v polovině 90. let. To svědčí o tom, že služby jsou v České republice, na rozdíl od zpracovatelského průmyslu, cíleny v drtivé většině na tuzemský trh, a jejich podíl na vývozu (ale i dovozu) je velmi malý (z pohledu obratu činí podíl mezinárodně obchodovaných služeb na českém HDP jen o něco více než 20%; podíl obratu mezinárodního obchodu zbožím pro srovnání aktuálně činí přibližně 120% HDP, když dosavadní rekord v hodnotě tohoto ukazatele v roce 2014 se dokonce blížil 135%). O vývoji podílu jednotlivých sektorů na HDP České republiky pojednává tabulka 4.
Tabulka 4: Vývoj podílu jednotlivých klíčových sektorů na HDP České republiky v čase (% podíl na základě údajů v běžných cenách)
|
% podíl |
1990 |
Ø 1991 - 1995 |
Ø 1996 - 2000 |
Ø 2001 - 2005 |
Ø 2006 - 2010 |
Ø 2011 - 2015 |
2016 |
2017 |
2018 |
2019 |
|
zemědělství |
7,9 |
4,9 |
3,8 |
2,9 |
2,1 |
2,5 |
2,3 |
2,3 |
2,1 |
2,1 |
|
průmysl |
38,4 |
34,1 |
31,1 |
30,2 |
30,5 |
31,2 |
31,6 |
30,9 |
29,7 |
29,2 |
|
- z toho zpracovatelský průmysl |
31,5 |
25,9 |
25,2 |
24,8 |
24,2 |
25,2 |
26,7 |
26,2 |
25,2 |
24,8 |
|
stavebnictví |
8,1 |
6,8 |
7,1 |
6,4 |
6,7 |
5,9 |
5,5 |
5,5 |
5,6 |
5,6 |
|
služby |
45,4 |
54,2 |
57,9 |
60,5 |
60,7 |
60,7 |
60,7 |
61,3 |
62,6 |
63,0 |
Zdroj: Český statistický úřad; vlastní výpočty na základě údajů Českého statistického úřadu
Tedy, Česká republika je výborná ve schopnosti vyvážet zboží. Ani po třiceti letech od zahájení transformačního úsilí se jí však nepodařilo významněji proniknout i do jiných položek vnější bilance; vedle tradičních služeb je to též vývoz a prodej licencí, patentů, technologií, inteligentních řešení, vývojových, inovačních, podnikatelských i prodejních konceptů, v čemž vynikají a svoji vnější bilanci si významně vylepšují především země ze západu a severu evropského kontinentu.
V době, kdy služby a nehmotné statky tvoří ve vyspělých ekonomikách 70% i více jejich výkonu a kdy se přes veškeré překážky pozvolna zvyšuje i jejich mezinárodní obchodovatelnost, česká pozornost by měla být určitě zaměřena i na ně a tržně-konformní nástroje hospodářské politiky by měly přispět k posílení její mezinárodní konkurenceschopní i zde. Nový aspekt a ponaučení plynoucí z kovidové pandemie činí z této potřeby ještě dodatečnou a zcela zásadní výzvu.
Druhá skupina těchto poruch je obsažena ve faktu, že z více než tří čtvrtin je vývoz z České republiky tažen firmami, vlastněnými zahraničními subjekty. Významnou část exportu představují finální výrobky zpracované pobočkami zahraničních korporací zpracovatelského průmyslu, zbylá část je pak tvořena vývozem součástek, komponent, polotovarů, vyrobených českými malými a středními podniky a dodaných k finalizaci zahraničnímu odběrateli, povětšinou německému, který se postará o jejich finalizaci a dodání konečnému zákazníkovi.
Silná role firem vlastněných zahraničními subjekty vyplynula z podoby české ekonomické transformace i ze slabé kondice české ekonomiky v 90. letech, která neumožňovala provedení potřebné robustní restrukturalizace. Podoba české ekonomické transformace v tomto kontextu znamená především jednotlivé konkrétní formy privatizace (ať již to byl přímý prodej předem určenému zájemci na samém počátku transformačního procesu, či veřejná privatizační soutěž a nalézání strategického partnera, jež byly významné v dalším průběhu transformace) a zavedení cílené politiky investičních pobídek, na jejíž kritéria zpočátku byly schopny dosáhnout pouze zahraniční společnosti.
Předchozí slova nemají být vnímána jakkoliv kriticky ohledně přítomnosti zahraničního kapitálu v České republice. Naopak. Zahraniční kapitál, jak v 90. letech, tak následně po roce 2000, zde splnil zcela nezastupitelně svoji historickou úlohu. V 90. letech zejména proto, že Česká republika v té době nedisponovala dostatečnými kapitálovými zdroji, aby vůbec mohla nastoupit cestu privatizované tržní ekonomiky (domácí úspory byly pro naplnění této ambice zcela nedostatečné a tuzemský finanční sektor byl stále velmi křehký a poddimenzovaný); pro uskutečnění rychlé vlastnické proměny tak bylo nutné, vedle kuponové privatizace, zaktivizovat též zahraniční kapitál. Po roce 2000 to již bylo méně o samotných finančních zdrojích; o to více to bylo o transferu znalostí, zkušeností, manažerských dovedností i schopností hrát důstojnou roli v mezinárodním prostředí. Ve všech těchto oblastech byla role zahraničního kapitálu velmi příznivá a unikátní; bez jeho role by česká ekonomika po 40 letech izolace v podmínkách centrálně plánované ekonomiky neměla šanci efektivně uskutečnit onen proklamovaný návrat do Evropy.
Současně je nepříliš lichotivou vizitkou tuzemských firem, že ani po 30 letech nedokázaly alespoň částečně vyvážit dominanci firem vlastněných zahraničními subjekty, a též českého státu, že nedokázal tuzemským firmám být v tomto vyvažování užitečnější a prospěšnější. V tomto ohledu Česká republika uvízla v jistém stereotypu a do značné míry konzervuje či jen mírně posouvá stav založený ve zcela nestandardních 90. letech, která se již zřejmě nebudou opakovat. Český stát pozici tuzemských firem, jejich růst a schopnost prosadit se též na zahraničních trzích, příliš neusnadňuje. Z důvodů řady negativních charakteristik v českém podnikatelském prostředí se dokonce řada původně českých firem rozhodla, že zvolí za sídla svých firem zahraničí, kde nacházejí příznivější administrativní a institucionální podmínky a podporu.
Do třetí skupiny potenciálních i reálných strukturálních poruch pak patří limity v oblasti posunu v rámci hodnotového řetězce; je obtížné přesně konstatovat, zda příčinou velmi pomalého postupu vzhůru po jednotlivých příčkách hodnotového řetězce je vlastnická struktura ekonomiky, případně omezené schopnosti a možnosti tuzemsky vlastněných firem tento průlom učinit, eventuelně nedostatečná institucionální podpora státu a veřejného sektoru vůbec napomoci firmám stát se skutečnými tvůrci trhu, přicházet v daleko větší míře s finálním produktem do prostředí mezinárodního trhu a určovat podmínky, za kterých bude tento produkt obchodován.
Do této skupiny poruch je pak možné zařadit i záležitost férovosti a spravedlivosti hospodářské soutěže. Lze spekulovat, do jaké míry má například silná zahraniční přítomnost ve společnostech provozujících jak maloobchodní řetězce, tak i navazující aktivity v oblasti potravinářského průmyslu za následek to, že je do České republiky dováženo za iracionálně nízké ceny (s ohledem na země původu tohoto zboží, kde je trojnásobná úroveň mezd i dalších významných nákladů v porovnání s Českou republikou) zboží, které by byla Česká republika schopna vyprodukovat sama doma (dokonce v oborech, ve kterých byla před řadou dekád velmocí a které zde mají dlouholetou tradici, například produkce brambor, středoevropského ovoce a zeleniny, ale i drobných řemeslných spotřebních předmětů apod.), ve srovnatelné kvalitě a levněji. Je zřejmé, že příčina i řešení tohoto stavu nemusejí být jednoznačné; k velmi významným důvodům patří jak omezená inovační kapacita a vnitřní potřeba se dále rozvíjet, na straně řady českých firem; podcenit nelze též zřejmě méně efektivní a adresnou formu podnikatelské podpory ze strany českého státu; nicméně svoji roli zde hrají též praktiky obchodních řetězců, které mnohdy na tuzemském trhu prodávají zboží za cenu, která není schopna pokrýt jeho výrobní náklady.
Z pohledu vnější bilance České republiky má toto zjištění dvě nepříznivé konsekvence: za prvé dochází ke zbytečnému zatížení dovozu (především v případě potravin, zemědělských komodit či drobných řemeslných výrobků, ale též například nábytku a produktů ze dřeva) v situaci, kdy zákon komparativních výhod není zjevně naplňován, a současně dochází k vytlačování prostoru pro tuzemské výrobce, působící často v regionech a lokalitách, kde právě tyto typy aktivit jsou jedny z mála, které se tam dají reálně provádět. Efektivní a smysl dávající importní substituce, prováděná pomocí tržně konformních nástrojů podpory (rozhodně nikoliv cestou zavádění prohibitivních kvót) tak v této věci představuje velkou výzvu pro hospodářskou politiku české vlády. V této situaci by měla hospodářská politika usilovat o viditelnou emancipaci zvláště středně velkých firem, dostat se na co nejvzdálenější část value chain směrem ke konečnému zákazníkovi, nejlépe na jeho samotný konec. V případě, že by se významnější masa tuzemských podnikatelů byla schopna dostat ke konečnému zákazníkovi, byla by schopna formovat podmínky trhu a mohla realizovat řadu doprovodných synergií zvláště v navazujících službách ve svůj prospěch. Rejstřík aktivit by měl potenciál se významně rozšířit.
Pokud hovoříme o tématu potřeby posunu českých exportů vzhůru v rámci hodnotových řetězců, což je spojené též s vyšší přidanou hodnotou, ziskovostí a většími finančními příjmy, použitelnými pro další expanzi, za pozornost stojí též vývoj komoditní struktury českého vývozu. Přestože tato je stále velmi široká a v řadě činností vykazuje skutečně vynikající výkonnost i předpoklady pro její udržení, výčet opor, na kterých český vývoz stojí, se pozvolna v čase zužuje.
S ohledem na charakter české ekonomiky i strukturu jejího zahraničního obchodu, kde vývoz dominantně spoléhá na konkurenceschopný zpracovatelský průmysl, který je však v českých podmínkách velmi náročný jak na počet pracovní síly, tak současně i energeticky velmi intenzivní, lze identifikovat další reálné i potenciální hrozby, které mohou příznivé charakteristiky českého vývozu ohrožovat. Ta první je již realitou několik let a v podmínkách restrikcí vyvolaných pandemií ukázala svůj další rozměr: je to nedostatek pracovní síly na tuzemském trhu práce, který brání uzavírání nových exportních zakázek, neboť je nemá kdo naplnit. Česká míra nezaměstnanosti je nejnižší v celé EU; míra participace Čechů na trhu práce je velmi vysoká. Přesto kapacity českého exportně orientovaného zpracovatelského průmyslu, jejichž využitelnost přímo závisí na extenzivním zapojení pracovní síly, mnohdy v rutinních a manuálních provozech, jsou tak rozsáhlé, že jejich praktický provoz naráží na nedostatek pracovníků vhodných pro konkrétní pracovní činnost. Tento faktor, signalizující projev tržního selhání, které je krátkodobě řešitelné dalším dovozem pracovní síly ze zahraničí, ale dlouhodobé udržitelné řešení spočívá ve snížení nadměrně vysoké intenzity zapojení pracovní síly v české ekonomice, je velmi limitujícím z pohledu dalšího výhledu reálné ekonomické konvergence České republiky. Současně je to však též důkaz nepružnosti trhu práce v EU, když řada členských států EU čelí problému relativně vysoké míry nezaměstnanosti, zvláště v případě mladé generace, ale transfer těchto nezaměstnaných k obsazení volných pracovních míst se přesto nekoná (přitom i mzdové podmínky s řadou těchto zemí se postupně vyrovnávají).
Druhý problém s tím prvním věcně souvisí a týká se budoucnosti, která pod vlivem zkušenosti s pandemií může nastat již velmi rychle. Máme na mysli budoucnost digitální, která je všeobecně považována za čtvrtou průmyslovou revoluci. Již bylo řečeno, že naše proexportně orientovaná průmyslová odvětví vyžadují vysokou intenzitu zapojení lidské práce. Současně i dominantní komoditní složka produkce vyvážené z České republiky spíše odpovídá podmínkám před čtvrtou průmyslovou revolucí. Ve zpracovatelském průmyslu dominantní výroba automobilů a motorových vozidel je založena na spalovacích motorech, nikoliv elektromobilitě; na vývozu elektrické energie se velkou měrou podílejí fosilní zdroje; při probíhající lesní kalamitě a nadbytku dřevní hmoty jí Česká republika vyváží téměř 80% ve zcela surovém stavu a není schopna jej zpracovat a vyvézt v podobě hotových výrobků, například nábytku. Je tak zcela možné, ba pravděpodobné, že pro nynější exportně orientované kapacity české ekonomiky nebude na vyspělých trzích za nějakých 10 či 20 let odbyt, resp., že pro udržení vysoké míry vnější otevřenosti a konkurenceschopnosti české ekonomiky bude zapotřebí uskutečnit obrovské dodatečné investice do přizpůsobení se těchto kapacit budoucím požadavkům světových trhů.
Zahraniční obchod je a minimálně ve střednědobé budoucnosti zůstane, dokonce i bez robustních strukturálních proměn, oporou české ekonomiky. Již nyní bychom však měli činit vše, aby se stal oporou trvalou a naznačené strukturální výzvy uspokojivě a produktivně řešit. Pro jeho budoucnost je zásadní, aby jeho největší opory byly schopné postihnout nejvýznamnější vývojové trendy v příslušném oboru, v optimálním případě pak tyto trendy spoluvytvářet. Z domácích úkolů je pak dobré zahraniční obchod vnímat ne jako izolovaný solitér v rámci celkové vnější bilance České republiky, ale jako její velmi podstatnou součást s tím, že ostatní položky této bilance by měly být příznivé výkonnosti zahraničního obchodu nakloněny. Současně by česká platební bilance měla být z pohledu svých jednotlivých položek daleko vyváženější (jak z pohledu typu operací, tak i její komoditní a teritoriální struktury). Z vnějších parametrů je pak zcela principiální, aby co nejhladčeji fungoval Jednotný vnitřní trh EU, nejen v oblasti volného pohybu zboží, ale též služeb, kapitálu a pracovníků, včetně volnosti pro působnost podnikatelských subjektů. Veškeré destruktivní a odstředivé síly, vedoucí k destrukci, paralýze či fragmentaci Jednotného vnitřního trhu EU (které jsme pod zástěrkou nejrůznějších ochranných opatření v důsledku minulé krize i okolností vyvolaných brexitem mohli v uplynulé dekádě registrovat, a kterých jsme v bezprecedentní podobě svědky právě nyní v souvislosti se snahou čelit projevům a následkům pandemie) jsou i z pohledu vnější bilance České republiky nanejvýš škodlivé.
3. Vývoj odlivu kapitálu z České republiky
Téma odlivu zisků a dividend nepředstavuje izolovaný jev, ale integrálně souvisí s celkovým pojetí ekonomického vývoje České republiky počínaje ranými 90. léty, včetně konceptu fundamentální ekonomické transformace, následovaného přípravami na vstup do EU v období nástupu nového milénia a zaměřeného na reálnou, nominální a institucionální konvergenci, osvojování instrumentária standardní hospodářské politiky a jeho vylaďování v čase. Opomenout nelze ani strukturální změny, reagující na globální ekonomické, technologické i společenské trendy, které českou hospodářskou politiku rovněž nutně ovlivnily.
Přestože má téma odlivu zisků a dividend z české ekonomiky svoje primární příčiny ve vnitřních charakteristikách české ekonomiky a její hospodářské politiky, představuje toto současně především součást vnější bilance. Proto věnujeme v tomto textu vysokou pozornost právě trendům, provázejícím vývoj vnější bilance České republiky a jejích nejvýznamnějších účtů.
3.1 Běžný účet platební bilance a speciální zaměření na bilanci výnosů
Dosavadní pozornost v rámci vnější bilance české ekonomiky jsme dominantně věnovali vývozu a dovozu zboží a služeb, tedy tzv. výkonové bilanci. Vývoz a dovoz zboží představuje významnou podmnožinu běžného účtu platební bilance, který je však dále tvořen též bilancí výnosů, která je v případě České republiky velmi významná a zásadním způsobem přispívá k celkové výkonnosti běžného účtu v čase. Dlužno dodat, že příspěvek bilance výnosů nepřispívá ani trochu lichotivě celkovému obrazu běžného účtu platební bilance České republiky.
Česká vnější bilance je tak dlouhodobě charakteristická dlouhodobě snad ne neudržitelným, ale z pohledu optimalizace zájmů české ekonomiky výrazně suboptimálním jevem: poměrně výrazný obchodní přebytek je doprovázen chronickým deficitem bilance výnosů v podobě masového odlivu především dividend, ale též jiných druhů příjmů spojených s velmi významnou majetkovou účastí zahraničních investorů na chodu české ekonomiky. Tento chronický deficit bilance výnosů, který každoročně dosahuje sumy nějakých 7% českého HDP, tak zásadně přispívá k tomu, že celkový vývoj běžného účtu má velmi proměnlivý charakter. Pokud se vývozu zboží extrémně daří, ocitá se běžný účet české platební bilance též v mírném přebytku; pokud však vývoz zboží nevykáže mimořádně silnou výkonnost, zůstává celkový běžný účet v deficitu, což není pro ekonomiku českého typu se svými ambicemi právě typické a už vůbec ne lichotivé. Registrujeme zde dokonce paradox, že za předpokladu, že nejvýznamnějšími exportéry v České republice jsou zahraniční korporace, čím více tyto budou ziskové na základě jejich exportní výkonnosti, tím více prostředků v podobě transferu dividend budou odvádět do svých metropolí a tím více budou zatěžovat bilanci výnosů a v tomto kontextu i vnější rovnováhu české ekonomiky. A to vše je doprovázeno kumulativním přebytkem na finančním účtu, reflektujícím výrazně vyšší příliv zahraničního kapitálu do České republiky v porovnání s vývozem českého kapitálu do zahraničí během sledovaného období (další jev, který je z pohledu ekonomik, k nimž by měla Česká republika směřovat, dosti anomální; tyto ekonomiky mají alespoň přibližně vyrovnanou bilanci mezi dovezenými a vyvezenými přímými zahraničními investicemi; a pokud ji nemají, jako například Lucembursko či Irsko, jejich tuzemská institucionální podpora, včetně legislativy, se snaží tento stav optimalizovat ve prospěch domácí země, což v českém případě opět neplatí).
Tabulka 5: Běžný účet platební bilance České republiky (mil. EUR)
|
mil. EUR |
2013 |
2014 |
2015 |
2016 |
2017 |
2018 |
2019 |
|
saldo běžného účtu platební bilance |
-832,6 |
+290,0 |
+726,5 |
+3.147,8 |
+2.884,3 |
+960,5 |
-655,0 |
|
saldo bilance obchodu zbožím a službami |
+9.093,5 |
+10.021,7 |
+10.054,3 |
+13.489,3 |
+14,606,8 |
+12.479,3 |
+13.287,5 |
|
saldo bilance prvotních důchodů |
-9.499,1 |
-9.477,6 |
-9.362,2 |
-9.355,8 |
-9.841,6 |
-10.092,8 |
-12.663,6 |
|
saldo bilance důchodů z přímých investic |
-10.551,8 |
-10.948,0 |
-11.387,6 |
-12.038,2 |
-12.987,3 |
-12.712,9 |
-14.449,0 |
Zdroj: Česká národní banka
Z tabulky 5 vyplývá, že prakticky celý objem významného českého obchodního přebytku vlastně odteče z České republiky v podobě transferu dividend a dalších příjmů, aniž je na tento dlouhodobě pozorovaný jev jakýmkoliv způsobem reagováno českými autoritami zodpovědnými za hospodářskou politiku. Existují v této situaci dvě možnosti: buď se budeme snažit tuto disparitu mezi jednotlivými účty české vnější bilance odstraňovat (a podnikneme kroky k posílení role tuzemských společností a jejich vnější konkurenceschopnosti, včetně podpory vývozu českého kapitálu do zahraničí za předpokladů, že toto dává ekonomický smysl), anebo přijmeme za svůj fakt, že z České republiky každoročně odteče 7% tuzemského HDP, ale této situaci přizpůsobíme ekonomický a legislativní model například podle irského či lucemburského vzoru (tyto země mají stejný problém, ale byly schopné z něj udělat přednost a díky mohutné přítomnosti zahraničního kapitálu v sektoru finančního zprostředkování, informačních a komunikačních technologií či globálního strategického poradenství tyto země za uplynulých 20 či 30 let násobně navýšily objem svého HDP a staly se zcela jednoznačně dvěma nejbohatšími členskými státy EU[1]); Česká republika podobný přínos z přítomnosti zahraničního kapitálu na svém území nikdy nezaznamenala.
A nadto je zde vedle běžného účtu též účet finanční, jehož vývoj sledující proces vývozu a dovozu kapitálu je pro celkové pochopení vnější bilance České republiky též velmi zásadní.
3.2 Finanční účet
Objektivní a soudný pozorovatel českého porevolučního ekonomického vývoje zřejmě připustí, ba ocení, že příliv přímých zahraničních investic představoval jednu ze základních podmínek pro uskutečnění v zásadě úspěšné transformace české ekonomiky. To se však pohybujeme v době přibližně před 15 až 20 lety, v jistých ohledech i déle, kdy se česká ekonomika potýkala nejen s nedostatkem kapitálu potřebného pro svoji obnovu, růst a zásadní odvětvovou, systémovou a manažerskou restrukturalizaci, ale též s omezenými zkušenostmi s vnějším konkurenčním prostředím i orientací v klíčových globálních i evropských vývojových trendech.
K osvojení si všech těchto netriviálních potřeb byla tehdy započatá masivní přítomnost významných zahraničních společností na našem proměňujícím se trhu velmi příznivá. Průběh transformace bez nich by se velmi zpomalil, zacyklil a zkomplikoval. I z těchto důvodů bylo zavedení cílené politiky na podporu přímých zahraničních investic v podobě investičních pobídek shledáno též jako prospěšné a žádoucí (přestože velmi rychle byla výlučná podmínka pro zahraniční investory z konceptu vypuštěna, reálně se drtivá většina podpory plynoucí z investičních pobídek dostala právě k velkým zahraničním společnostem).
Zaměřme se nyní na pro nás zásadní položky v rámci finančního účtu české platební bilance, která se týká jak kvantifikace vývojových trendů přílivu přímých zahraničních investic do České republiky, tak jeho relativní porovnání s HDP České republiky, které naznačuje intenzitu významnosti působení přímých zahraničních investic v českém ekonomickém prostředí. Pokud tyto údaje dáme do kontextu s výše uvedenými údaji pro obchodní bilanci i bilanci výnosů, můžeme dostat jednu z odpovědí týkající se přínosů a efektů přítomnosti přímých zahraničních investorů pro Českou republiku.
Sledovaný přehled vývoje jednotlivých forem přílivu přímých zahraničních investic do České republiky (v tabulce 6) započneme v roce 1998 (kdy byla současně zahájena politika cílených pobídek motivujících zahraniční firmy ke strategickému investičnímu partnerství v České republice) s tím, že i pro předchozí období máme k dispozici dílčí informace ilustrující relevantnost přímých zahraničních investic pro rané fáze ekonomické transformace České republiky v období 1993 až 1997.
Tabulka 6: Účet přímých zahraničních investic v platební bilanci České republiky
|
stav přímých zahraničních investic v České republice v příslušném roce (mld. EUR); jejich meziroční změna a podíl této meziroční změny na HDP |
1998[2] |
1999 |
2000 |
2001 |
2002 |
2003 |
2004 |
|
základní kapitál |
9,7 |
14,0 |
18,3 |
22,1 |
25,3 |
23,7 |
26,3 |
|
reinvestovaný kapitál |
0,4 |
0,9 |
1,7 |
4,1 |
6,8 |
7,5 |
10,5 |
|
ostatní kapitál |
1,8 |
2,6 |
3,3 |
4,5 |
4,8 |
4,7 |
5,2 |
|
celkem |
11,9 |
17,5 |
23,3 |
30,7 |
36,9 |
35,9 |
42,0 |
|
meziroční změna |
+3,3 |
+5,6 |
+5,8 |
+7,4 |
+6,2 |
-1,0 |
+4,1 |
|
podíl meziroční změny na HDP |
5,5% |
9,2% |
8,7% |
9,8% |
7,1% |
-1,1% |
4,2% |
|
|
2005 |
2006 |
2007 |
2008 |
2009 |
2010 |
2011 |
|
základní kapitál |
31,3 |
35,4 |
41,1 |
41,9 |
45,9 |
50,5 |
48,1 |
|
reinvestovaný kapitál |
14,0 |
19,1 |
28,1 |
30,5 |
32,9 |
36,7 |
35,7 |
|
ostatní kapitál |
6,0 |
6,1 |
7,1 |
8,9 |
8,6 |
8,9 |
9,5 |
|
celkem |
51,4 |
60,6 |
76,3 |
81,3 |
87,3 |
96,2 |
93,2 |
|
meziroční změna |
+9,4 |
+9,2 |
+15,7 |
+5,0 |
+6,0 |
+8,9 |
-3,0 |
|
podíl meziroční změny na HDP |
8,5% |
7,4% |
11,3% |
3,1% |
4,0% |
5,6% |
-1,8% |
|
|
2012 |
2013 |
2014 |
2015 |
2016 |
2017 |
2018 |
|
základní kapitál |
51,9 |
48,8 |
48,1 |
54,8 |
58,1 |
64,9 |
69,1 |
|
reinvestovaný kapitál |
41,3 |
40,9 |
42,9 |
45,7 |
48,5 |
55,3 |
59,8 |
|
ostatní kapitál |
10,3 |
7,6 |
9,1 |
6,6 |
9,1 |
9,8 |
14,5 |
|
celkem |
103,5 |
97,3 |
100,1 |
107,1 |
115,6 |
130,0 |
143,3 |
|
meziroční změna |
+10,3 |
-6,2 |
+2,8 |
+7,0 |
+8,5 |
+14,4 |
+13,3 |
|
podíl meziroční změny na HDP |
6,3% |
-3,9% |
1,8% |
4,1% |
4,8% |
7,4% |
6,3% |
Zdroj: Česká národní banka, Český statistický úřad; vlastní výpočty na základě dat České národní banky a Českého statistického úřadu
V období let 1993 až 1997 činila meziroční změna stavu přímých zahraničních investic následujících hodnot (v absolutní částce v ECU i v relaci k českému HDP): 1993 – 0,6 mld. ECU/ 1,7% HDP; 1994 – 0,7 mld. ECU/ 1,7% HDP; 1995 – 2,0 mld. ECU/ 4,3% HDP; 1996 – 1,4 mld. ECU/ 2,6% HDP; 1997 – 1,2 mld. ECU/ 2,2% HDP.
Jak současně tabulka 6 napověděla, přímé zahraniční investice v určitých fázích a etapách ekonomického vývoje České republiky i s ohledem na její celkový ekonomický výkon sehrály velmi podstatnou roli; na straně druhé však zjištěná čísla ukazují, že právě v klíčových letech ekonomické transformace, především v první privatizační vlně na samém počátku 90. let nebyl jejich objem ve vztahu k HDP až tak robustní; to se pak změnilo v době přelomu milénia, kdy předmětem privatizace za účasti zahraničních investorů byly významné společnosti v energetice, bankovnictví či telekomunikacích – tehdy se roční přírůstek přímých zahraničních investic dostal na úroveň blízkou 10% českého HDP, což však bylo stále ještě méně, než představovala realita v posledních dvou zkoumaných letech 2017 a 2018.
Během transformačního období se současně zásadně proměnila podoba přílivu přímých zahraničních investic; jestliže až do období přibližně prvních pěti let po roce 2000 tvořily hlavní formu jejich přílivu investice do základního kapitálu (ať již v podobě zcela nových projektů na „zelené louce“, tak navýšení základního kapitálu stávající společnosti ze strany jejího vlastníka), přibližně počínaje rokem 2006 se výrazně zvyšuje význam reinvestic zisků vytvořených firmami se zahraničním kapitálem na území České republiky. Zvýšila se taktéž váha ostatního kapitálu, který představují úvěry a dluhové nástroje poskytnuté mezi afilovanými podniky v rámci jedné vlastnické struktury. V roce 2018 tak již z celkového objemu více než 143 mld. EUR zahraničních investic v České republice (67,9% tuzemského HDP) byla mírná většina generována právě reinvesticemi vytvořeného zisku a ostatním kapitálem. To nasvědčuje na jedné straně tomu, že zahraniční investorská báze v České republice je stabilní a má zájem na rozšíření působnosti svých aktivit; na straně druhé to hovoří o jistém útlumu v přílivu nových investic (což nicméně platí pouze v relativním vyjádření; za rok 2018 byla dosažena absolutně nejvyšší úroveň akumulovaného základních kapitálu ve výši 69,1 mld. EUR).
Co může být z pohledu optimalizace struktury české ekonomiky předmětem kritiky je fakt, že popisovaná struktura české vnější bilance a jí determinující faktory se po 20 až 25 letech od klíčových transformačních milníků zásadně nezměnila a v zásadě zamrzla i navzdory tomu, že česká ekonomika poměrně úspěšně konverguje směrem k průměru EU, je přesvědčivě nejvyspělejší z regionu střední a východní Evropy a podle ukazatele HDP na obyvatele dosahuje srovnatelných hodnot například s Itálií či Španělskem a ne příliš vzdálených od Francie.
Vlastnická i sektorová struktura české ekonomiky a na ni navazující procesy a návyky zůstaly více méně neměnné od doby završení nejdůležitějších transformačních výzev. Především v tom smyslu, že český kapitál poněkud zaspal ve své ambici významem a schopností konkurovat zahraničním firmám a vyvážit tak jejich v mnoha odvětvích významný až dominantní podíl a vliv. A současně český stát nebyl schopen formulovat a přizpůsobit svoji investiční politiku budoucím rozvojovým potřebám České republiky.
4. Tržně-konformní nástroje podpory vyššího zakořenění zahraničního kapitálu v České republice a současné podpory domácího kapitálu, který bude pozvolna vyvažovat pozici zahraničního kapitálu
4.1 Doporučení a návrh opatření k řešení
Měnící se ekonomické prostředí, potřeba nadále růst a posouvat výš český ekonomický potenciál, by měly být stimulem pro vládu, aby komplexně uchopila rozvoj investičních aktivit. Bez něj České republice hrozí, že na dlouho ulpí v pasti středně-příjmové evropské země, avšak bez vyhlídky někdy se opět stát zemí bohatou.
Komplexní uchopení investičních aktivit by mělo spočívat v systému několika vzájemně propojených kroků. Za prvé v kvantifikaci investiční potřeby, ve vymezení, jaký objem investic bude žádoucí kupříkladu v příští dekádě uskutečnit, abychom nejen neztratili krok, ale byli schopni dále bohatnout. Za druhé je to o přibližném určení toho, kam by tyto investice měly jít (kde je možné počítat s předpokladem vysoké návratnosti, vysokou mírou synergie s ostatními odvětvími, kdy investice budou mít příznivý dopad na ostatní makroekonomické ukazatele, například nízkou dovozní náročnost, kde bude reálný předpoklad dosažení vysoké přidané hodnoty, kde bude možné předpokládat vysokou zahraniční i tuzemskou poptávku po výsledné produkci). Za třetí je žádoucí si alespoň rámcově stanovit vazbu mezi investicemi veřejnými a soukromými. V moderních ekonomikách je tento poměr zhruba 1:5. S českými resty v oblasti dopravní infrastruktury (jejíž rozvoj je nesmírně nákladný) to v českém případě může být po určitý čas třeba i 1:4. Na veřejné investice by měly být vyčleněny nezbytné finanční prostředky a zajištěny všechny formální předpoklady nezbytné k jejich realizaci. Kde jinde, než ve veřejném sektoru by mělo dojít k souladu existujících pravidel a procesů tak, aby realizaci veřejných investic nic nebránilo. Pokud tomu tak není, je to toliko odrazem stavu, kdy veřejný sektor nefunguje a stává se překážkou.
Jak by se měl stát postavit ke stimulaci investic a k vytvoření odpovídajícího pro investice vstřícného prostředí, které však současně nebude umělým skleníkem, v němž jsou jednotlivé rostliny drženy při životě pouze pomocí podpůrných prášků? V prvé řadě by celková filozofie, na níž stojí současné pojetí investičních pobídek, měla projít zásadní změnou. Ta by rozhodně neměla být pouze kosmetická či parametrická, ale hluboce systémová. Za druhé, stát by měl konečně zaujmout přesvědčivý postoj k potřebě propojení veřejných a soukromých finančních zdrojů při financování investičních aktivit, především pak těch, které naplňují nějaký veřejný zájem. A konečně, za třetí, mělo by dojít k odstranění všech překážek pro férovou tržní soutěž a současně zlepšení institucionálního a podnikatelského prostředí.
Specifikujeme-li oblasti, v nichž by mělo dojít ke zlepšení investorského prostředí a k potřebě zcela přepsat investiční pobídky, měl by být primárním předmětem jejich zaměření pro příští dekádu právě segment tuzemských malých a středních podniků, členěných navíc v regionálním vnímání. Podpora by se netýkala pouze vznikajících podnikatelů, ale též podnikatelů, kteří se nacházejí ve zlomové fázi své expanze, s šancí postoupit o velikostní kategorii výš. Preference by měla být dána producentům konečných výrobků (nikoliv součástek a polotovarů) a ucelených řešení v oblasti služeb, které jsou samonosné (a tudíž udržitelné), včetně fáze umísťování těchto výrobků a služeb na trh (pokud tento bude trhem zahraničním, nastává bonifikace, stejně jako v případě oživení povadajícího podnikání v nějaké rizikové oblasti, hrozící úpadkem). Za zásadní lze považovat též způsob využívání lokálních a regionálních zdrojů (zemědělství, potravinářství, pěstování a zpracování ovoce a zeleniny, lesnictví, drobné řemeslné aktivity a kapacity ve stavebnictví) s ohledem na potřebu rozvoje lokálních a regionálních ekonomik.
Za druhé, českému prostředí investičních aktivit chybí důvěryhodný systém financování, založený na kombinaci finančních zdrojů; obecně na kombinaci veřejných a soukromých prostředků, konkrétně pak na synergiích bankovního a nebankovního financování, záručního financování, kdy objemné soukromé zdroje mohou být použity k realizaci významných strategických investic, sledujících veřejný zájem.
A třetí vrstva, kterou jsme spojili s kritériem důvěry, v sobě obsahuje spoustu prvků jedné poměrně početné a též důležité matice. Má hodně co společného se zdravým selským rozumem, s přirozeným vytvářením prostředí silného středního podnikatelského stavu, ale též s účinným a včasným řešením situací, hrozících tržním selháním.
Tato opatření napomohou jak budoucí perspektivě českého vývozu, tak též k posílení ekonomické autonomie a ambicí v dalším postupu reálné ekonomické konvergence České republiky v rámci EU.
Přestože je ekonomickou teorií často zdůrazňováno, že kapitál je mezinárodní a jeho alokace nezná hranic, velmi mnoho záleží na tom, kdo je jeho vlastníkem a kam míří výnosy, které tento kapitál vytvořil. Zásadní je jak důchodový efekt, který je transferem dividend dosažen, tak v řadě případů též efekt strategického vlivu.
Reálný rozměr důchodového efektu i efektu strategického vlivu je však ještě významnější, než vyplývá z výše provedené analýzy, neboť v řadě případů je uskutečňován mimo oficiálně vykazované účty platební bilance, nýbrž nadto prostřednictvím tzv. transfer pricingu v rámci jedné nadnárodní korporace či ve vykazování vytvořené přidané hodnoty z daňových důvodů v jiných teritoriích, než byla reálně vytvořena (tento jev je patrný především u korporací produkujících virtuální výstup, u kterých je efektivní míra korporátního zdanění odhadovaná na úrovni až třikrát nižší v porovnání s tradičními firmami ve zpracovatelském průmyslu).
Konkrétní způsoby řešení musejí být komplexní a nikoliv parciální. Musejí být zaměřeny na odstraňování příčin, nikoliv na zastírání průvodních jevů. Měly by být v první řadě motivační a restrikce uplatňovat jen ve výjimečných případech (restrikce založená na předchozím výrazném zesílení kontroly je použitelná právě pro řešení případů transfer pricingu a daňových úniků; zde jiné řešení ani možné není; důrazně však lze nedoporučit využívání nástrojů nějakých selektivně vytvořených sektorových daní pro účely dodatečného korporátního zdanění, které nejsou řešením příčin a degradují investiční prostředí země, která se k tomuto řešení uchyluje).
Komplexní motivační řešení je založeno na celkovém zlepšení institucionálního prostředí české ekonomiky a podmínek pro podnikání v podobě silnější, systematičtější a adresnější podpory tuzemských malých a středních podniků s cílem dosáhnout na úroveň kategorie velkých podniků s významnějším vlivem na determinaci tržních podmínek. Zlepšení domácího institucionálního prostředí by pak mělo vést k tomu, aby se minimalizoval počet firem původně tuzemsky vlastněných, které si zvolily za své sídlo a daňový domicil zahraniční zemi. Mělo by dojít k zásadní redefinici investičních pobídek, včetně posílení motivace k reinvesticím, včetně veřejně prospěšným. A současně by měla být vytvořena též institucionální podpora proto, aby i český kapitál mohl efektivně expandovat do zahraničí. Za možný námět lze považovat též citlivě prováděnou renacionalizaci ekonomiky, cílenou například na získání vlastnických podílů ve společnostech, které nabízí stávající zahraniční vlastník k prodeji (určitý příklad lze identifikovat například v Polsku). Lze si též představit úpravu daňových pravidel ve smyslu zvýhodnění společností holdingového typu coby daňových rezidentů (například nizozemská inspirace). Zneužívání transfer-pricingu a provádění nelegální daňové optimalizace může být sníženo v důsledku přijetí harmonizačních pravidel pro korporátní zdanění na úrovni EU (CCCTB) a zesílení opatření proti daňovým únikům. A v konečném důsledku zde významnou roli může sehrát i zaměření finanční podpory z fondů EU v období 2021 – 2027 a programu Next Generation EU, pokud dojde k robustnímu zacílení podpory na posílení mezinárodní konkurenceschopnosti tuzemských podniků.
|
[1] měřeno ukazatelem HDP na obyvatele, přizpůsobeného standardem kupní síly
[2] číselné údaje finančních částek jsou vyjádřeny v ECU
Přílohy
Klasifikace FDI
Metodika OECD
Metodika ECB
Transfer Pricing (převodní ceny)
Politika EU na ochranu investic
Minimálně počínaje zveřejněním diskusního dokumentu o budoucnosti Evropy, zaměřeného na využití potenciálu globalizace ve prospěch EU (10. května 2015) https://ec.europa.eu/commission/sites/beta-political/files/reflection-paper-globalisation_en.pdf je současně aktuální téma monitoringu a ochrany teritoria EU před podezřelými investicemi ze třetích zemí.
V něm je formulována zásada, že EU je sice zcela otevřena FDIs ze třetích zemí, leč má obavy z určitého typu FDIs, především se vztahem ke státům a jejich institucím, jejichž cílem je ovládnout evropské společnosti s klíčovými technologiemi. Současně správně říká, že chybí reciprocita v přístupu pro evropské investice do těchto zemí (co jim Evropa dovolí, to nedovolí oni Evropanům). Za rizika nečinnosti v této oblasti jsou považována: bezpečnost, ztráta vlivu, narušení tradičních evropských hodnot a veřejného pořádku. Je vymezen velmi obecný rámec pro použití ochrannch opatření v jednotlivých členských státech EU, který bere silně v úvahu specifickou situaci v nich. Je konstatováno, že nějaké prověřovací mechanismy již existují přibližně v polovině členských států EU (přičemž ani nařízení o screeningu nestanovuje, že by to měla být povinnost). Má též dojít k vytvoření platformy mezi členskými státy a Evropskou komisí především pro účely efektivní informační výměny. Za strategická odvětví jsou považována: energetika (ve smyslu bezpečnosti dodávek); suroviny; kybernetická bezpečnost a elektronická komunikace; letecká doprava a její řízení; finanční sektor; obranný průmysl; záležitosti vesmíru; zboží dvojího použití. Je též umožněna přímá akce Evropské komise pro případ, že by činnost FDIs měla vliv na projekty a programy řízené Komisí. Onen rámec se soustředí na: kritickou infrastrukturu, kritické technologie, bezpečnost dodávek kritických vstupů, přístup k citlivým informacím a schopnost kontrolovat citlivé informace.
Následně na tento dokument vzniklo nařízení o screeningu přímých zahraničních investic https://eur-lex.europa.eu/eli/reg/2019/452/oj, jež vstoupilo v platnost v březnu 2019 a následně je implementováno do zákonů v členských státech (u nás je tento zákon připraven ve Sněmovně, měl být projednáván na jaře 2020, ale vzhledem k okolnostem byl odsunut.
Nařízení EU vychází z premisy, že EU obecně preferuje otevřenost pro FDIs, nicméně současně je legitimní vznášet obavy vůči určitému typu FDIs, především vztahujících se ke státům a jejich institucím, jejichž cílem je ovládnout evropské společnosti s klíčovými technologiemi. Zejména se jedná o státy, kde lze pochybovat o tom, že jsou demokratickými politickými režimy. Výklad tohoto nařízení má být zesílen právě v tomto období a není náhodou, že jedním z navrhovaných kroků Evropské komise v sadě dubnových opatření je též sdělení k přijetí opatření k ochraně kritických evropských aktiv a technologií.
Přestože v nařízení není nikde ani slovo o zemích, vůči kterým by se to mělo vztahovat, obecným kritériem je absence reciprocity: Evropa těmto investorům umožňuje volné působení na Jednotném trhu, ale kdy se chtěl stejně chovat evropský investor na trhu příslušné země, nebude mu to umožněno.
Kritérii pro účely provádění screeningu jsou: bezpečnost, ztráta vlivu a narušení tradičních evropských hodnot a veřejného pořádku.
Cílem screeningu má být několik kroků, od pouhého monitoringu, přes strategickou analýzu až k zamezení tuto investici uskutečnit.
Významné je stanovení rámce, na kterém bude screening prováděn. Na jedné straně má být použitelný ve všech členských státech, na druhé straně se má při jeho použití zohledňovat specifická situace jednotlivých členských států. Určité prověřovací mechanismy již teď existují přibližně v polovině států (Česká republika k nim nepatří a zařadí se mezi ně až přijetím výše zmíněného zákona). Z nařízení nevyplývá povinnost členského státu screening systematicky provádět. Nařízení též upravuje spolupráci mezi členskými státy a Evropskou komisí, založenou zejména na vzájemné informační výměně.
Nařízení vymezuje rozsah strategických odvětví: energetika (z pohledu zajištění bezpečnosti dodávek), suroviny, kybernetická bezpečnost a elektronická komunikace, letecká doprava a management dopravní obslužnosti, finanční sektor, obranný průmysl, vesmír, zboží dvojího užití.
Zatím poslední relevantní dokumenty k tomuto tématu jsou datovány jarem 2020: Coronavirus__Commission_issues_guidelines_to_protect_critical_European_assets_and_technology_in_current_crisis.pdf; tradoc_158676.pdf.
Užitečné text k tomuto tématu též například: https://www.twobirds.com/en/news/articles/2020/global/foreign-direct-investment-in-the-eu; https://www.nortonrosefulbright.com/en/knowledge/publications/5216f3c9/eu; https://www.lexology.com/library/detail.aspx?g=27ce3ab3-fa4a-477e-aab8-cdf5531181e6.
Výzvy pro Českou republiku:
- Urychlené přijetí připraveného Zákona o prověřování přímých zahraničních investic (Česká republika si do jeho dikce nad rámec nařízením EU vymezených strategických odvětví přidala média).
- Okamžité zajištění praktické implementace a vymahatelnosti uvedeného zákona.
Respektovat zákon pro účely stanovené nařízením EU, tedy bezpečnost, ztráta vlivu a narušení tradičních evropských hodnot; velmi opatrně zvažovat rozšíření působnosti zákona na další účely.